Helen

Příznaky jsem měla už před mnoha a mnoha lety, aniž bych kdy přemýšlela o neuroendokrinním nádoru, protože jsem o této nemoci nikdy ani neslyšela. Šla jsem k lékaři – vždycky jsem byla pečlivá, co se prohlídek týče – měla jsem problémy se štítnou žlázou, což možná vysvětlovalo návaly zrudnutí a pocení – také jsem měla problémy s ledvinami, čímž se vysvětlovala bolest v boku.

Měli podezření na podráždění slepého střeva, ale ozývalo se dlouho, opravdu velmi dlouho a asi před 20 lety jsem byla na vyšetření a zjistili, že mám syndrom dráždivého tračníku, odstranili několik uzlin a bylo mi řečeno, že to je konec celého příběhu. Jako léčbu jsem dostávala paracetamol. To bylo v době, kdy jsem se přehoupla přes padesátku.

Život šel dál. Měla jsem návaly pocení a rudnutí, bylo mi řečeno, že jsem nervózní – neboť jsem nervózní člověk – měla jsem pre-menopauzu, menopauzu, post-menopauzu, návaly pokračovaly.

Asi před 5 lety jsem musela začít chodit na toaletu možná čtyřikrát nebo pětkrát denně – nikdy jsem o tom pořádně nepřemýšlela. Stále jsem chodila na půlroční zdravotní prohlídky atd.

Jednou jsem měla velmi silnou bolest v boku, která trvala dva nebo tři dny. Bylo to zrovna pod hrudním košem. Můj praktický lékař řekl: „Ten zvuk se mi nelíbí, běžte na echografii“.

„Radiolog řekl: „Je tu několik věcí, které nejsou v pořádku – myslím, že máte karcinoidní nádor na slepém střevě, a vidím několik nádorů na játrech – běžte co nejrychleji do nemocnice.“

To bylo velmi děsivé, ale řekla bych, že příznaky jsem měla asi tak 20 let a v posledních 3 letech se léčím.

S léčbou jsem velmi spokojená – léčím se 3 roky. Když si na internetu vyhledáte „karcinoid“, může mít smůlu a narazit na prognózu 3 roky života – mé nádory po 3 roky nepostoupily a jsem se svou léčbou opravdu spokojená.